Podlouhé době.. úryvek ke čtení

10. srpna 2013 v 18:21 |  Mé díla
Pronásledoval ji sen. Sen, který ji připomínal Martina a nejhorší dny v jejím životě. Dny, kdy se jí nikdo posmíval či se jí snažil ublížit nebo ublížil. Vzpomínka na Martina, na první chvíli, kdy ji půvabem oslnil a otevřel dveře od auta. Až po poslední výkřiky či nepříjemné doteky. Opakovaně křičela to samé, co křičela, když se jí nepříjemně dotýkal nebo brečela, když ji dal facku či ji zavřel do místnosti. Sen, ve kterém se vše odehrávalo jako ve filmu, který neměl konec a běžel pořád dál, několikrát se přetočil dopředu a poté zase zpět.



Nevěděla kdy ani jak film či sen skončí. Věřila, že v té temné jámě plné špatných vzpomínek bude někde malá zářící hvězda, která bude symbolizovat ty dobré vzpomínky. Hvězdu ale nikde nenašla.
Otevřely se dveře do jejího pokoje. Byla to její matka. "Kájo, vstávej, nebo přijdeme pozdě." Kája zamžourala očima a ospalým hlasem zkomoleně odpověděla: "u..už..vstávám!" Pořád ale ležela ve své posteli a přemýšlela nad snem, ze kterého si pamatovala jen pár útržků.
Bylo půl desáté. Půl desáté. Zarazila se. V tu ránu si ale vzpomněla na psycholožku. Má tam být v deset hodin. Vůbec si nedokázala představit, co tam bude povídat. Nevěděla, co po ní bude chtít. Ani na co se bude ptát. Jen jedno ji bylo jasné, nesměla říct nic o Martinovi. Odhrnula peřinu. Nazula si bačkory a vykročila do koupelny. Měla na vše málo času a šla navíc k psycholožce a ne do školy, takže vynechala líčení i speciální účes. Přesto ji to trvalo déle. Z kuchyně se ozvalo: "Pojď si sníst snídani!" Matka. "Já nemám hlad!" Jako kdyby byla plná ze včerejška. "Pojď si to sníst! Máš to na stole!" ozvalo se znova z kuchyně. Nechtěla matku ještě víc naštvat. Šla to raději sníst.
Měly jídelnu propojenou s obývacím pokojem a kuchyň byla vedle jídelny přes barový pult. Matka právě stála u konvice a čekala, až se dovaří voda na čaj. "Chvátej, než tam dorazíme, bude po desáté," rozčilovala se matka nad Kájou, která ještě seděla v pyžamu u snídaně. Alespoň u ní nebudu tak dlouho. Pomyslela si. Přesto si ale dala větší sousta do pusy. Vypila čaj a šla se obléct. Mezitím matka oblékla Vlastičku. Neměla pro ni hlídání, tak musela jet s nimi. Ještě že ničemu nerozumí.
V autě se cítila, jako by ji něco svíralo. Většinou když ji mamka někam vezla, tak si s ní našla dobré téma a měly o čem si povídat. Dneska žádné téma nenašla. Nechtělo se jí mluvit. Zkoprněle seděla na zadním sedadle. Koukala z okna. Právě pršelo. Kapky jí stékaly po okénku. Na chvíli si zacpala uši. Zvuk motoru jí připomínal včerejší nepříjemný den. Po čtvrt hodině zastavily na parkovišti. Matka vyndala Vlastičku ze sedačky. Kája vystoupila. Trochu se jí klepala kolena. Matka ji zavedla do budovy, co byla naproti parkovišti. Prošly dlouho chodbou a vystoupaly po schodech do prvního patra. Matka zaklepala na dveře. Otevřela mladá paní. Mohlo ji být kolem třiceti pěti. "Dobrý den," přivítala je docela příjemným hlasem, "pojďte dál." Stály uprostřed místnosti s oranžově natřenými zdmi. "Mám na vás vyhrazené dvě hodiny. Tak kdybyste mohla přijet mezi půl a třičtvrtě na dvanáct. My si tady mezi tím s Kájou popovídáme," řekla a usmála se na Káju. "Dobře," řekla mamka, která držela v náručí Vlastičku. "Tak zatím nashledanou." "Nashledanou." odpověděla paní a zavřela za nimi dveře.
"Ahoj, moje jméno je Anna Novotná" řekla psycholožka a podala Káje ruku. Chvilinku zaváhala, ale pak ji také podala. "Posaď se." Ukázala na židli před Kájou. Kája se na ni podívala a posadila se. "Mamka mi něco málo řekla už do telefonu. Chtěla bych to teď slyšet spíš od tebe." Jak jí mohla matka něco říct, když jsem jí o Martinovi a o tom celém dnu nic neřekla! Kája byla docela naštvaná a nervní. Hrála si s prstýnkem na ruce. Dostala ho od kamarádky. Říkala jí, že je to nerváček a že to k ní pasuje. Od té doby ho Kája nesundala z ruky. "Nechtěla bys mi říct, co se stalo předvčírem?" zeptala s jí. Kája tuhle otázku docela čekala. Věděla, že jestli něco řekne o Martinovi a o chatě, tak na ni táta bude řvát, proč to neřekla hned. Na chvíli se přece jen nad otázkou zarazila. Po chvilce zavrtěla hlavou, že ne. Psycholožka jí dala několik dalších otázek. Kája si spíš prohlížela místnost, ve které se ocitla, než odpovídala na otázky. Sledovala čas na hodinách pověšených na zdi přímo před ní. Do konce tohoto celého dialogu zbývalo deset minut.
"Konečně," oddechla si. Někdo zaklepal na dveře. Myslela si, že je to její matka. Ukázalo se, že to byl jen kolega. Proč jednou jedinkrát nemůže přijít matka včas! Protočila oči v sloup. Celou dobu, co tam seděla, přemýšlela nad první položenou otázkou. Docela ji mrzelo, že neodpověděla. Možná by se zbavila nočních můr a všeho, co s tím bylo spojené. Připravovala si řeč, kdyby se psycholožka ještě jednou zeptala.
Jiné otázky se spíše týkaly vztahů ve třídě nebo rodiny. Ve škole to pro ni po přestupu do 6. třídy bylo těžší. Spolužáci se s ní ze začátku moc nebavili. Jeden čas prožívala docela perné chvilky. To vše se ale změnilo, když jedna holka odešla na gympl a dvě holky odešly na jiné školy. Konkrétně jedna z nich šla na zvláštní školu. Docela to vše s psycholožkou probraly. Moc jí ale nerozuměla. Většinou se dostaly úplně na jiné téma nebo to probíraly z jiného úhlu.
Kája úplně zapomněla na to, co si včera udělala. V místnosti bylo docela velké horko a ke všemu měla mikinu. Vůbec si nic neuvědomila a sundala si mikinu. Pohled psycholožky okamžitě spočinul na její ruce. Kája si rychle mikinu oblékla. "Můžu se podívat na tu ruku?" zeptala se. Kája chvíli váhala. Nakonec vyhrnula rukáv. "Proč si to udělala?" Otázka, která se dala čekat. Ona však mlčela. Sklopila oči dolů. "Bylo to poprvé?" Přikývla hlavou. Druhé zaťukání na dveře. Teď už by to mohla být matka. Doufám, že ta psycholožka jí o tomhle incidentu nic neřekne! Psycholožka otevřela dveře. "Dobrý den. Mohla byste ještě chvilinku počkat?" "Ano, jistě," odpověděla matka. Co to. To jsem zvědavá, co mi teď tady bude vykládat! Byla docela naštvaná, protože už by ráda vypadla. Začala povídat: "Myslím si, že máš nějaký problém, který nevyřeším já, ale někdo, kdo tomu více rozumí. Rozumí? Já nikam nechci. Koukala na ni zvláštním pohledem. "Teď si promluvím s mamkou. Počkáš chvíli venku viď?" ukázala pohledem na dveře. Zvedla se. Psycholožka na ni ještě mluvila, ale tomu už nevěnovala žádnou pozornost. Čekala jen na její poslední slova. Konečně se dočkala. "Tak ahoj, a kdyby jsi něco ještě potřebovala, tak přijď." "Děkuju. Nashledanou."
Cestou do čekárny se ve dveřích míjela s mamkou. Vyměnily si vzájemné pohledy. Kája se posadila na židli a vzala si na klín malou Vlastičku. Připadalo jí to jako celá věčnost. Měřila na hodinkách každou minutu! Vlastička už usínala, měla položenou hlavu na Kájině rameni. Konečně se pohnula klika. Máma se loučila ve dveřích s psycholožkou. "Děkujeme a nashledanou." Dvě konečná slova. A my mohly jít. Hurá!! Jásala Kája v hloubi své duše.
Konečně v autě. Vjeli zpět na hlavní silnici a na kruháč. Ale co to? My nejedeme domů? Vždyť jsme nic jiného na plánu neměli. Po dlouhé době jsem promluvila na mámu. "Kam to jedeme?" Očekávaná otázka. "Paní psycholožka mi doporučila ještě jednu doktorku. Už nás tam objednala. Měla místo na dnešek." "Co? No tak to je skvělé! Nejdřív mě táhneš k psycholožce a teď i k doktorce!" Uraženě se otočila k oknu. Zajely na parkoviště.
V čekárně to bylo divné. Nezajímavé. Prohlížela si celou místnost. Nic ji však nezaujalo. Otevřely se dveře. Ozval se docela příjemný hlas. "Pojďte dál. Už na vás čekám." Kája čekala ještě chvíli v čekárně, než mamka všechno vyřídila.
O pár minut později seděla naproti doktorce v křesle. Povídali si nejdřív o tom, co ráda dělá, jaká má ráda zvířata. Potom přešly na to, jaké je to ve škole. Docela se rozmluvila. Ale spíš čekala na otázku: "Co se stalo ten den, když jsi nebyla ve škole ani doma?" Byla by moc ráda, kdyby ji psychiatrička vyslovila. Konečně by se někomu mohla vyzpovídat. Třeba by už neměla noční múry. Představy, co by se stalo, kdyby zůstala v chatě. Nechtěla o tom přemýšlet, ale něco ji pořád nutilo. Psychiatrička se na to však neptala. Bylo ji to úplně jedno. Teda alespoň tak to Kája viděla. Poslední slova a zase nashledanou. Pohled na dveře. Byla docela zklamaná, ale bála se sama začít. Dveře se za ní zavřely.
Vyměnily se s mamkou. Sedla si na židli a jako předtím. Vzala si na sebe ospalou Vlastičku. Dívala se na dveře, jako malé dítě na vysněnou hračku.
"Dobrý den. Myslím si, že by bylo dobré Karolínu přihlásit na letní tábor. Ale nechci vás do toho nějak nutit." "Dobrý den. Chtěla jet na nějaký tábor se svýma kamarádkama, ale potom co udělala, tak nevíme, zda jí to dovolit." "Myslím, že tenhle tábor by byl přesně pro ni. Dám vám přihlášku a rozhodnete se sami." "Moc děkujeme." Za pár minut byla mamka u holek.
Doma už neměla Kája na programu nic jiného než školu. Lehla si do postele. Kočka se lísala o Kájin obličej. Do pokoje vešla mamka. "Ahoj." "Ahoj," odpověděla Kája znechuceně. "Musím ti něco říct." Kája se na ni podívala upřeným pohledem. "Přihlásili jsme tě s tátou na jeden tábor o prázdninách." "Co? A co ten tábor, kam chceme jet s Klárou a Zitou?" "Káji, po tom co jsi nám udělala, pojedeš na tenhle tábor. A nechci o tom slyšet ani slovo!" "Co? Ty mě napíšeš na nějaký tábor, o kterém nic nevím, a čekáš, že nebudu mít žádné námitky?" Kája se o točila na druhý bok. Po tváři ji stékala jedna velká slza. Opakovala si, co jí právě máma řekla. Podle její řeči se dalo poznat, že naštvanější už být nemůže. Měla chuť se vším praštit. Její život se právě rozpadal na milión malých kousků, které už nikdy neslepí zpět k sobě. Hladila kočku po hřbetě. Želva jí ťukala o sklo terária. Už se jí nechtělo do žádného učení. A jít chat a povídat si s Klárou a Zitou už vůbec ne. Její myšlenky jí v hlavě přebíhaly z jedné strany na druhou.
Po celém dni byla Kája značně unavená. Její oči, po pláči rudé, se jí začaly klížit. Víčka se jí zavřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 10. srpna 2013 v 18:33 | Reagovat

Hm...
Jo, je to dobrý. Je to super.
Možná ještě občas vypilovat nějaké fráze, aby se neopakovala slova (například to s tou mikinou), ale to jsou vesměs drobnosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama