Živý sen!

3. ledna 2013 v 19:25 |  Mé díla
Stmívalo se. Karolína seděla u počítače. Jako každá normální patnáctiletá puberťačka neopomněla otevřít facebook. Psala si se svou kamarádkou. Zítra bude sobota a

chtěly by spolu něco zajímavého podniknout. Zároveň si Kája psala se spolužačkami. Nemohly si před se nepřipomenout nejlepší chvilky dne. Čas utíkal rychle. Od chvíle, kdy Karolína šla na facebook, uběhly čtyři hodiny. Bylo půl jedenácté. Na Káju volala mamka, aby se šla umýt a spát. "Už jdu." Oblíbená věta každého dítěte, které sedí u počítače. Káju mamka napomenula ještě třikrát. Po půl hodině vypnula počítač. Šla do sprchy. Vyčistila si zuby. Po cestě do svého pokoje přemýšlela nad zítřek. "Konečně postel,"říkala si v duchu. Když sebou hodila na postel a přikryla se. Pomalu nestačila ani zavřít oči. Foukal vítr. Běžela temnou, úzkou uličkou. Nevěděla, kde je, ani kde se tam vzala. Slyšela tlukot svého srdce. Sotva popadala dech. Ale pořád ji něco táhlo kupředu. "Nesmíš přestat běžet." Říkala si. Za sebou slyšela dva pánské hlasy. "Kde je?" "Kam nám utekla!" "Měl jsi ji přece hlídat!" Hádaly se hlasy mezi sebou. " Ticho!" "Slyším jak někdo běží." Oba hlasy ztichly. Rozběhli se za rychlými kroky. Kája se podívala do zadu. Překřížila si nohy. Neustála to a padala k zemi. Bouchla se do hlavy. Točila se ji hlava. "Tady je!" Křičel jeden z mužů. Ale nic víc si už nepomatovala. Omdlela.

Probrala se na staré kovové posteli. "Kde to jsem?" Pomalu se vzpamatovávala. Ležela v malém pokoj s jednou postelí a oknem, ve kterém byla mříž. Jako by to byla stará opuštěná věznice. Stala s postele a šla se podívat z okna. Neviděla nic, než louku a lesy. Žádné domy, ulice. Stoupala v ní nervozita a strach. Rozběhla se ke plechovým dveřím. Vzala za kliku. Dveře se ani nehnuly. Začala lomcovat s klikou. Bouchat do dveří a křičet o pomoc. Vše bylo marné. S brekem se vrátila na postel.

"Naše malá holčička se už probudila, půjdeme ji přivítat." Řekl první muž a pousmál se. "Dobrý nápad!" Odvětil druhý muž. Se smíchem šli do prvního patra staré věznice.

Kája uslyšela blížící se kroky. Seděla u zdi. Nohy měla rukama přitisknuté k břichu. Někdo zasunul do zámku u dveří klíč a otočil s ním. S bušícím srdcem a stoupajícím strachem čekala, až se otevřou dveře.

"Tak co vyspala ses?" Položil ji otázku první muž. Ona však ze sebe nevydala ani hlásku. Celá se třásla. Srdce ji bušilo ještě víc, než předtím. Představovala si, co všechno se ji ještě může stát. Oba muži se k ní začali přibližovat. Nevěděla co má dělat. Nepříjemně se jí dotýkali. Kopala nohama kolem sebe. Křičela. Jeden z mužů ji vzal vlasy. Přitáhl ji za ně hlavu k posteli. Pošeptal ji: " Tady můžeš křičet a bulet, jak chceš." "Nikdo tě neuslyší!" Zvýšil hlas. Pustil ji vlasy. Odešli a bouchli za sebou dveřmi. Zamkli dveře. Slyšela jen pomalu zkalující se kroky. Kája ležela na posteli. Třísla se. Po tváři ji ztékaly proudem slzy.

Už byli skoro v místnosti, ve které spali, když druhý muž hlasitě vykřikl: "Nech toho!" Bylo to slyšet, až do místnosti, kde ležela na posteli Kája. "Proč bych se k ní nemohl vrátit?" "Alespoň by viděla čeho jsme schopní!"Druhý muž ho popadl rukama za paže a vykřikl: "Nemysli na to!" "Nech to být!" Pustil ho. "Ty my nemáš, co říkat co mám a nemám dělat!" Obrátil se. A rozběhl se zpět do místnosti, kde byla Kája.

Kája slyšela vracející se kroky. Byla ji zima. Nejistota a strach v ní stále stoupali. Sedla si. Pohupovala se. Zády a hlavou narážela do zdi. Ozval se zvuk odemykání dveří. Otevřeli se.

Ve dveří stál muž s divnou postavou. Roztrhanými kalhoty a starou flanelovou košilí s vyhrnutými rukávy. Měl neučesané delší vlasy. Žluté křivé zuby. Šel z něj strach.

"Tak co těšila ses na mě?" Kája se na něj nevěřícně dívala. Nevzdala ze sebe ani hlásku. Pořád se pohupovala. Muž se k ní přibližoval. S každým dalším krokem, cítila, jak ji víc buší srdce. Začal se jí dotýkat. Křičela. Kopala ho nohama. Položil ji. Sednul ji na nohy a začal ji svlékat. "Néé!" Křičela se slzami v očích.

Probudila se. Měla mokrý polštář. Po tváři ji tekly slzy. Venku foukal vítr. Závěs na okně se ji vlnil. Pronikavé světlo dovnitř, utvářelo na zdi určité siluety. Všichni z rodiny spaly. Bylo slyšel otcovo chrápání. "Byl to jen sen." Řekla si a utřela si slzy. Zavřela oči a v duchu si řekla: "A pak že nemám štěstí…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama