Povídka beze jména a bez konce!

3. ledna 2013 v 19:33 |  Mé díla
Tady je jedna povídka..ale potřebovala bych od vás námět na konec.. Vymysleli by jste něco, co by se tam hodilo?

Pouliční lampy se odrážely ve prosklených vitrínách. Do očí ji padaly záblesky světel projíždějících aut. Kráčela ulicí po chodníku k autobusové zastávce. Cestou míjela neznámé lidi, který na ni dělali různé obličeje. Ukazovací tabule ji hlásila, že ji jede autobus za pět minut.


Boty na podpatku a minisukně s namalovanýma očima ji dělaly o pět let starší. Bylo teprve patnáct let. Rodiče se doma hádali a oni nevěděli, že jejich dcera po nocích chodí do barů.

Nezajímalo je, že ve škole nemá někoho, kdo by ji důvěřoval,měla jen kamarády, kteří ji dokázali povzbudit cigaretou nebo jinými látkami. Třídní, která na ně jen křičela a nadávala, že nic neumí akorát kouří před školou. Stěžovala si na všech třídních schůzkách.. A jediný, co si ona z těch třídních schůzek měla byly hádky s rodiči o jejím prospěchu.

Chodila na gympl už od osmé třídy. Teď už je v prváku. Rodiče si myslí, že gympl je přesně pro ni to nejlepší. Ale ona si mezi tím při hodině čmárá návrhy obleků a různých šatů. Její sen v životě je šít.., prostě jen šít! A žádné výpočty daní!

Mamka ji ke čtrnáctým narozeninám koupila šicí stroj a tak nějaké šaty má už ušité. Tátovi se to ale nelíbí. Nejradši by z ní měl účetní. Což ona nesnáší. Nenávidí matiku. Někdy si říká, že kdyby ona nežila, a ty hádky rodičů přestanou.

"Ahoj!" Pozdravil ji jeden mladý muž. Mohlo mu být tak kolem dvaceti. Víc ne. Pomalu se k ni přibližoval. Cítila jak se ji dotýká na ramenu rukou. "Promiňte." Odstrčila ruku z ramene a udělala krok od něho. "Počkej!" Chytil ji za ruku. "Poť se mnou.." "Nemůžu!" "Ale ano můžeš!" Přitáhnul ji k sobě. Pevně ji stiskl a dal se do kroku. Nevěděla kam jdou ani, co má dělat. Bylo ji proboha patnáct!

Napadaly ji představy o únosu.

Po pár metrech odbočili na parkoviště. Bylo celé polité mou až na dva výjezdy, kde svítily pouliční lampy. Dotáhl ji až k zapakovanému vozu. Nemělo žádnou espézetku. Proboha ne.Co jen bude?! Začala se bát. Foukal studený vítr. Třásla se zimou. Bylo jedenáct hodin v noci a ona na sobě měla jen lehký kabátek, tílko a minisukni.

Z kapsy vytáhl klíče od auta. Odemkl ji dveře u spolujezce. "Nastup!" přikázal ji hlubokým zřetelným hlasem. Otevřela dveře a sedla dovnitř. Věděla, že se cizím lidem do auta nesedá, ale jemu se nedalo odmítnout. Bála se ho.

Obešel auto a nastoupil na místo řidiče. Nastartoval. Okna byla celá zamlžená. Spustil klimatizaci a stěrače. Pomalu se auto začalo rozjíždět. Proboha, co to dělám. Vždyť toho chlápka ani neznám! Proboha! Teď už nemůžeš vystoupit. Teď už můžeš jen čekat a doufat, že se ti nic nestane a že v pořádku vrátíš domů.

¨ "Co říkáš uděláme si menší výlet?!" A položil si ruku na její stehno. Začala se třást. Bylo zbytečné křičet o pomoct. V jedoucím autě ji stejně nikdo neuslyší. Pustil hudbu na hlas a pokyvoval hlavou do rytmu. Byla ospalá. Ráno stávala na nultou do školy a teď se vracela domů z večírku. Pomalu se ji zavíraly oči. Dívala se jak míjeli ulice a naposled co viděla, tak byla přeškrtnutá značka města. Od té doby si nic nepamatuje usnula.

Probudila se až na železné posteli se starou madrací. Byla přikrytá dekou a pod hlavou měla péřový polštář. Naproti ní bylo jedno menší okno , které z venku mělo mříže. První co ji napadlo, kde by mohla být, tak byla stará věznice. V domě byla slyšet nahlas puštěná televize. Na zem dopadala jasná sluneční záře. Která pomalu prosvěcovala celý pokoj. Sedla si na postel, která se pohnutím celá rozvrzala a rozhlédla se po pokoji. V rohu stála stará dřevěná skříň a naproti ní umyvadlo. Dveře byly napůl prosklené, ale přesto neprůhledné, jelikož byly z druhé strany zakryté hadrem.

Někdo šel po schodech nahoru. Někdo odmykal dveře do pokoje ve kterém se nacházela. Do místnosti vešel ten samí muž se kterým včera v no jela autem. "Dobré ráno? Tak, co tomu říkáš? Líbí se ti tu? Vítej v mém domě. Doufám, že se ti tu bude líbit a že si brzo zvykneš." Koukala na něj, jak na vraha. "Já chci domu!" Zaječela na něj. "Ale, ale.." Pomalu se k ní začal přibližovat. Stál přímo u ní. "zopakuj to ještě jedou!" Pobídl ji. "Já chci domů!" Chytil ji za ruce a pošeptal do ucha: "Nikdy se odtuď nedostaneš! Vůbec nevíš, kde jsi holčičko a od teď patříš jen mně! Rozuměla si?" Oči se ji začaly zalévat slanými slzami. "Já chci domů!" zařvala po třetí. Chlápek, co byl už na odchodu se k ní otočil a vrazil ji facku. Rozbrečela se. Chlápek za sebou bouchl dveřmi a odešel. S choulela se na posteli do klubíčka a nechala volně vytékat své slzy z očí.

Z venku se ozvalo mohutné zaštěkání. Podívala se z okna. Bylo přímo vidět na uvázaného psa na řetěze. Věděla, chrti jsou hubení, ale tenhle byl vychrtlý až příliš. Veškerá kůže na něm byla prověšená. Všude mu koukaly kosti. Bylo až nechutné. Proboha, co tohle je za člověka, co unáší děti a hubí zvířata? Pokládala si několik otázek, ale nenalézala na ně žádnou odpověď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 3. ledna 2013 v 19:36 | Reagovat

Hm, nevím... Myslím, že bys to měla dokončit ty ;)
Jen, proč mi všechny tvoje povídky přijdou tak podobné?

2 Katherin Katherin | 3. ledna 2013 v 19:44 | Reagovat

No protože, buď jsou ve snu nebo se týkají trestného činu.. více méně..

3 Katherin Katherin | Web | 6. ledna 2013 v 11:17 | Reagovat

[1]: Víš ráda bych abych měla část povídky i od blogerů.. No jen bych chtěla vědět jak by jse pokračovali vy..

4 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 15. ledna 2013 v 19:40 | Reagovat

[2]: To byla řečnciká otázka ;) Myslela jsem to tak, jako to u píše teď u většiny tvých povídek - že bys mohla zkusit něco jiného... ;)

5 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 15. ledna 2013 v 19:40 | Reagovat

oprava: řečnická

6 Katherin Katherin | Web | 19. ledna 2013 v 22:18 | Reagovat

[5]: CHÁPU

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama